starý italsko-rakouský rod
Do českých zemí přišli během třicetileté války.
Nejstarším známým předkem budoucího rodu Colloredů byl Albanus z Waldsee, družiník císaře Oty I., s kterým v roce 962 táhl do Itálie. Vilém z Waldsee a Melsu († 1303) nevlastnil žádné sídlo a dostal svolení k výstavbě nového rodového sídla na panství Mels a to na výšině nedalo vsi Colloreda. Název hradu Colloredo převedl Vilém také na svůj rod.
Do Čech přišli v 17. století Rudolf s Jeronýmem a získali zde majetek i postavení mezi českou šlechtou. Jeroným bojoval po boku Valdštejnů.
V roce 1763 povýšil císař František I. Štěpán do říšského hraběcího stavu Rudolfa Josefa, který působil v císařské ministerské radě.
Antonín Theodor se roku 1760 stal maršálem a v letech 1777–1811 prvním olomouckým arcibiskupem.
Paula Gundakar I. 1731–1807)si vzal Marii Izabelu, hraběnku Mansfeldovou, on i jeho potomci užívali jména Colloredo-Mansfeld.
Část rodiny se po roce 1918 vystěhovala do USA.
Franz Ferdinand Colloredo-Mansfeld (1910–1944) se roku 1941 přihlásil jako dobrovolník do britské armády a roku 1944 padl jako stíhač RAF.
Jeroným Colloredo-Mannsfeld 1870–1942 a jeho synové se připojili k Národnostnímu prohlášení české šlechty. V roce 1942 byli všichni členové rodu, včetně těch žijících v zahraničí, prohlášeni za „nepřátele říše“ a veškerý jejich majetek v Čechách a Rakousku byl zabaven. Rodový majetek v Rakousku byl Colloredo-Mannsfeldům navrácen již v roce 1948, zatímco v České republice teprve po roce 1990, kdy v rámci restitucí získala rodina zpět část svého někdejšího majetku (zámky v Dobříši a ve Zbirohu a přibližně 20 000 ha lesů a rybníků), který jim byl již podruhé vyvlastněn při vysídlení německého obyvatelstva po druhé světové válce.
- Kristina Colloredo-Mansfeldová 1940, malířka, podnikatelka a žadatelka o restituci zámku Opočno
- Jerome Colloredo-Mannsfeld 1949, 9. kníže, podnikatel, jediný přímý mužský potomek české větve rodu
